Sedm let na cestě za vysněnou kanceláří a téměř u cíle

Upozorňuji, že nejsem žádný expert na kanceláře. Vystřídal jsem za posledních sedm let tři, na dvou adresách. Berte to tedy jako tipy od někoho, kdo má autentické zážitky, nikoli jako rady od experta.

Na volné noze jsem od roku 2004 a až do roku 2010 jsem nikdy nepřemýšlel nad tím, že bych si kancelář zařizoval. Povaha mé práce, tedy tvorba webových stránek, to až tak nevyžadovala. Pokud se někdo chtěl sejít, řešil jsem to návštěvou u klienta nebo v kavárně. I když tehdy nebyly ještě tolik v kurzu, jako dnes. Snad jednou za celou tu dobu jsem si pozval někoho do bytu.

Kancelář č. 1: studenti, bronx a vlastně zbytečné náklady

Na konci roku 2009 jsem dostal nabídku z Mendelovy univerzity v Brně, zda bych nevzal na brigádu nějaké studenty. Myšlenka se mi zalíbila, na Mendelu jsem udělal tuším dvě přednášky a dodnes potkávám lidi, kteří se jí tehdy povinně zúčastnili. Zcela nerealisticky jsem se začal vidět na jiné pozici.

Představoval jsem si, jak si ze študáků vychovám vlastní drupalisty, jak je naučím dělat weby podle svých zvyklostí a časem se z toho vyvrbí malá firma. Tak jsem se dostal ke své první kanceláři. Hned na začátku jsem myslím udělal první chybu. Kancelář jsem si totiž našel přes realitku. Což o to, komunikace s paní z Matras & Matras byla profesionální a vstřícná. Akorát to samozřejmě nebylo zadarmo a stálo mě to tuším dva nájmy coby provizi.

Druhá chyba byla lokalita. Brňáci budou vědět. Kancelář byla v jednom bývalém průmyslovém objektu se vstupem přes průjezd na ulici Cejl. V tzv. brněnském Bronxu. Dnes se tato lokalita díky zájmu developerů a renovovaným domům stále více rozjasňuje, ale před těmi sedmi lety to opravdu nebylo nic moc. Ani nevím, proč jsem do toho šel. Pár klientů mi také narovinu řeklo, že se raději potkají někde v centru.

Třetí chyba – typ smlouvy. Nevím, jak je to jinde, ale v této kanceláři jsem neustále doplácel za elektřinu, přestože jsem v ní skoro nepřebýval (viz dále). Rozúčtování probíhalo průměrem pro všechny nájemníky na patře, takže pokud měl někdo výrazně nadprůměrný odběr, ostatní mu to zaplatili.

A oni tři studenti? Byla to zkušenost k nezaplacení. Taková malá noční můra, kterou již nehodlám opakovat. Požadoval jsem lidi s alespoň částečnou znalostí HTML, CSS a JS. První neuměl vůbec nic, přestože podle životopisu na tom byl v porovnání s ostatními nejlépe. Druhý na tom byl jen o maličko lépe, ale chtěl po mě hodinovou odměnu o několik set vyšší, než jsem v té době já sám účtoval klientům. Třetí, sportovní typ, měl problém s výtahem. Byl jen do třetího patra, zatímco kancelář byla ve čtvrtém.

Rozpracovali jsme s každým zvlášť několik projektů. Ty, které byly mé, dodnes nejsou hotové, ty, které byly pro mé klienty, jsem dokončoval po nocích těsně před termínem, protože z pánů studentů se vyklubaly slibotechny absolutně nerespektující vzájemnou domluvu na datech dodání. Po pár týdnech jsem všem dal hodnocení na jedničku, podepsal lejstro, utřel pot z čela a poděkoval Bohu, že je to za mnou. Byť dneska nepracuju sólo, ale v menším volném týmu, zařekl jsem se, že budovat firmu s nápadem vychovat si vlastní lidi, už nikdy nebudu.

Mimochodem, oni studenti dnes nabízejí tvorbu webů nebo sedí jako programátoři v jedné z korporací, které jsou v Brně usazeny. Zajímavé.

Z hlavy si vybavím jen dva klienty, kteří mě v kanceláři v průběhu dalších měsíců navštívili. Ke konci roku 2010 mě to přestalo bavit, a tak po jednom roce jsem kancelář opustil. Chodil jsem do ní totiž jen minimálně, neměl jsem žádný důvod ji navštěvovat.

Dnes bych do podobné kanceláře nešel. Čtvrté patro bylo v nějaké dřevěné nadstavbě, docela to tam nevonělo, o zvláštním způsobu účtování energií jsem se zmínil. Lokalita se ukázala také jako nešťastná. A postupně odpadané zářivky ze stropu na zem byly třešničkami na zkyslém dortu.

Kancelář číslo dvě: Bystrc, pár kroků od domu a atmosféra skladiště

Když jsem opouštěl první kancelář, nebylo to bez náhrady. Do oka mi totiž padla nabídka volných kancelářských prostor v objektu bývalé pošty na sídlišti, kde bydlím. Slovo dalo slovo a já měl kam se přestěhovat. Proč jsem myšlenku mít kancelář vlastně po předchozích zkušenostech rovnou nezahodil? Vlastně sám nevím. Možná mi bylo líto snahy, kterou jsem věnoval vybavení původní kanceláře.

Nábytek přitom nebyl nic extra. Polopapírové stoly z Jysku, skládací plastové židle, se kterými měla každá návštěva nějaký problém. Věšák na kabáty. Ledasjaké krabice sloužící jako úložné prostory. Laserová tiskárna od Minolty za cenu, která byla nižší, než dnes stojí jeden barevný toner.

Lokalita nové kanceláře nebyla vůbec špatná. Objekt totiž leží na cestě, kterou se snažím každý den vyrážet na procházky po sídlišti, okolo hospůdky k řece. Od domu cca 15 minut pěšky, tři zastávky trolejbusem nebo pár minut autem. Pro klienty bezproblémové parkování, na patře jen jedna další firma.

Neopakoval jsem chybu s provizí pro realitku, nájemní smlouvu jsem podepsal prostřednictvím správce přímo s majitelem objektu. Kuchyňka na patře a tekoucí voda na toaletách a pravidelně doplňované papírové utěrky byly v porovnání s předchozí zkušeností luxus.

V kanceláři jsem strávil šest a půl roku. Klientů na schůzky okolo zakázek či na zaškolení do obsluhy webů se zde zastavilo několik desítek. Problém nastal ve něčem jiném. Ve mně samotném a řekněme v absenci tahu na branku. V tom, že jsem kancelář postupně začal brát spíše než jako reprezentativní prostor, který mi bude vydělávat, jako pasivní skladiště.

Prostor pro uložení kola, na kterém se odtud vyráželo k přehradě, to byl mnohem lepší než sklep v paneláku. Množství šanonů to zde také slušelo lépe než doma v obýváku. Stejně tak hromadám disket, cédéček, starých záclon, vyřazenému hardwaru, chladničce do auta, mnoha bezdrátovým klávesnicím, vyřazeným květinám, pohárům se značkou piva atd.

Postupem doby se kancelář proměnila ve sbírku krámů a já se začal stydět sem klienty zvát. A to byl začátek konce. Stačilo si po pár měsících uvědomit, že platím měsíčně několik tisíc za prostor, který mi negeneruje zisk.

První zkušenost s profesionální designérkou prostoru

Sebereflexe samozřejmě proběhla. Koupil jsem projektor a kávovar, polovinu krámů jsem vynesl do sběrného dvora a začal plánovat, jak budu klientům předvádět realizace webů a školit je na trochu vyšší úrovni.

Mělo to několik zádrhelů. Můj pracovní stůl nebyl špatný, ale pokud si chtěl někdo přisednout a koukat na monitor, neměl kam dát nohy. Znáte to. Klasický stůl se dvěma skříňkami, v jedné se šuplaty. A brzy jsem zjistil, že kvůli orientaci kanceláře to dost dobře nepůjde ani s projektorem.

Kancelář byla taková nudle. Na jednom konci dveře a nesouvislé výklenky, na druhém okna. Nebylo kam dát promítací plochu. A promítat napříč zase nebylo reálné, umístit druhé dva stoly prostě rozumně nešlo.

Kanceláře jsem se zbavit nechtěl, naopak. Stále více jsem tíhnul k tomu, že budu mít svůj malý útulný prostor, kde budu moci dělat školení pro max. šest lidí. Ať už jako kurz, nebo jako zaškolení do obsluhy webu, který někomu vytvořím. Oslovil jsem tedy správce budovy a dohodli jsme se na přestěhování.

V mezičase jsem ale pomáhal Elen Keller s webem a zmínil se, že bych možná někdy požádal o vytvoření designu. Elen se totiž zabývá vizualizacemi, interiérovým designem a návrhy interiérů. Vzhledem ke stěhování to nakonec padlo, přesto Elen vytvořila, dle mého názoru zajímavou vizualizaci, jak by mohla i kancelář v podobě úzké nudle prokouknout. Dokonce zbylo i místo na malou sedačku. Elen jsem za nápad vděčný, ale kola osudu už byla rozběhnuta.

Kancelář číslo tři: znovu a lépe

Přestěhoval jsem se do větších prostor, s hezčí chodbou, o patro výše, s výtahem a do jiného bloku budovy. Stále mám krásný výhled do zeleně, v tomto je brněnské sídliště Bystrc skvělé. Navíc díky orientaci kanceláře sem nesvítí tolik, aby zde bylo nesnesitelné horko, přitom je prostor plný světla.

Promítací plátno, projektor, dva stoly z Jysku a můj pracovní z Möbellixu zde našly dost prostoru, regál a komoda z Jysku rovněž. Jen jsem nebyl spokojen s celkovým dojmem z nové kanceláře. Opět následovalo několik návštěv sběrného dvora a počet zbytných věcí v kanceláři jsem ořezal na minimum. V prostoru se mi již dobře existovalo, ale neměl šmrnc. Chtělo to ruku designéra.

Moje zkušenosti se zakázkovým truhlářstvím

Spolupracuji s rodinnou firmou JiMaRa, která zakázkově vyrábí interiérový nábytek. Mají ode mne web i eshop. Slovo dalo slovo a dohodli jsme se na spolupráci. A já poznal, že zakázková výroba nábytku může být o něčem jiném, než že si truhlář dá plánek vzhůru nohama a vyrobí stůl, který nelze složit. Ano, to se mi před lety při objednávce stolu domů stalo.

Jako první krok spolupráce bylo vytvoření skicy, která ilustrovala možné rozvržení nábytku v kanceláři. Designér z JiMaRy si vyžádal podrobné míry kanceláře, zdí, výklenků, stávajícího nábytku, dokonce i rozměry počítačové skříně. A poslal první návrh.

Po pravdě – bylo to lepší než stávající stav kanceláře, to ano. Ale neoslovilo mě to. Věděl jsem, že mají navíc než na řešení, které mi připomínalo poštovní přepážku. Ostatně v budově bývalé pošty jsem byl. Tak dlouho jsem trval na svém, až jsem dostal, co jsem chtěl, a přitom to nedovedl sám vymyslet.

Když jsme se s designérem totiž sladili na stejnou vlnu, dostal jsem návrh svěží kanceláře se stolem pro mě, konferenčním stolem pro návštěvy a projektor, s návrhem výmalby interiéru a také s návrhem stěny pro zavěšení jízdního kola a dostatkem prostoru pro uklizení všech věcí, které nemusejí být na očích.

Mohu-li tedy něco poradit, při komunikaci s designérem trvejte na více návrzích. Možná nebude úplně rád, možná bude mít jiný názor, možná se urazí, ale ve výsledku budou obě strany spokojeny.

Jak moje kancelář bude ve finále vypadat, vidíte na následující vizualizaci. V tuto chvíli jí chybí zadní stěna, kterou dořeším později, až si na sebe kancelář zase trochu vydělá.

Jaké je mít stůl na míru? Skvělé!

Zastavil bych se ale u stolu, který mi pánové z JiMaRa postavili na míru. Moje původní zadání popisovalo stůl do téčka, kdy já budu sedět v čele, přede mnou pak bude prostor pro šest lidí. Ze stolu bude projektor promítat na protější stěnu. Že jsem dostal kompletní design, to jsem zmínil výše.

Zpět ke stolu. Jsem sice v tomto směru laik, ale líbí se mi, jak si řešení od JiMaRa hraje s designem a funkčností zároveň. Zelená kostka obsahuje šuplíky a oddělený prostor pro umístění počítače. Stůl pro návštěvy je samostatný, lze jej tedy v případě potřeby otočit. Jeho bílá deska je dvojitá a lemována lištou ve dvou barvách. Střídá bílou s limetkovou, která patří ke kostce u hlavního stolu. A také se stejnou limetkovou, která je v šikmých pruzích na stěnách.

Celé řešení je uděláno tak, že díky systému tubusových průchodek a zabudovaných zástrček nejsou nikde po stole ani po zemi vidět dráty. Celý stůl je připojen k zástrčce ve zdi a zbytek rozvodů je „neviditelný“. Návštěvy si mohou připojit své notebooky do šestice výklopných 230V zástrček na konferenčním stole. V JiMaRa mi nabízeli takové, které nabídnou i nabíjení USB zařízení. Považoval jsem to za zbytečnou výstřednost, nicméně už dvakrát jsem zaznamenal, že by se mi to samotnému hodilo.

Konferenční stůl je také osazen podstavcem pro projektor, který zajistí, že obraz nebude rušen vyklopenými zástrčkami. Podstavec má vespod vyfrézovanou díru pasující na průchodku na stole, takže perfektně pasuje. Lehce vyosené místo pro mou židli vzhledem k desce pracovního stolu zajišťuje dostatek prostoru pro LCD, resp. dokumenty a pracovní pomůcky.

Moc se mi líbí systém šuplíků. Jsou osazeny kováním Blum s tlumením a dotahem (vyšší standard oproti kuličkovému plnovýsuvu). Lze je snadno odnímat, celé vysunout ven ze stolu a při zasouvání do nich stačí ťuknout a díky dotahu se pomalu a velice tiše zavřou samy.

Ta část zelené kostky, ve které je umístěna počítačová skříň, je osazena kováním TipOn proto, aby čistý design nenarušovaly úchytky. Prostor lze takto otevřít vepředu i z boku pro snadný přístup k počítači. Skříňka pro počítač je vybavena dvěma mřížkami, které zajistí dostatečnou cirkulaci vzduchu.

Co se montáže týče, zvládli to dva pracovníci z JiMaRa. Bleskurychle vše vynosili z auta, smontovali, napojili elektřinu, umístili v kanceláři na správné místo, uklidili po sobě a rázně odmítli „něco od cesty“. Profesionálové každým coulem.

A protože je vše bílo zelené, nakoupil jsem v Sconto i židle Ashley v limetkové barvě s bílými bočnicemi. Odstín není úplně shodný se zbytkem, ale nijak to nevadí.

Když porovnáte snímky mé aktuální kanceláře a výše uvedené kanceláře č. 2 a aktuální podoby mé současné kanceláře, musíte mi dát za pravdu, že to byla změna k lepšímu.

Nyní mám konečně místo, kde se sám cítím dobře, nestydím se zvát klienty, naopak. Aktivně připravuji komorní školení, která zde budu pořádat. První vlaštovku už mám na Naučmese.cz, a to kurz SEO pro začátečníky aneb jak získat relevantní návštěvnost. Další školení budou následovat, viz příslušná sekce na mém webu Polzer.cz.

A jako bonus, stále častěji sem chodím jenom proto, abych zde napsal články na své weby. Ten prostor je sladěn tak, že mi to zde prostě píše samo. Teď jen dořešit zbývající zadní stěnu místo nástěnky, která má stále nesmazanou IP adresu z první kanceláře. Mám ji pověšenu schválně jako memento situace, kam se nechci s kanceláři znovu dostat.

(U rozkliknutých obrázků najdete doplňující popisky).