Jak jsem se infiltroval mezi učitele na BUMeeting a co jsem viděl

Trošku vás houpu. Ve skutečnosti mi o BUMeeting pověděl jeden z pořadatelů. Ale program mě zaujal, takže jsem dnešní část víkendu obětoval a po letech opět zasedl do školních lavic. Tentokrát spolu s více jak 150 učiteli z celé republiky a dokonce jednou paní z Německa. Všichni obětovali víkend a přijeli do Brna do základní školy Didaktis.

Program byl sestaven z celé řady paralelně běžících workshopů zaměřených na zmíněné ajťácké věci, ale také na materiály pro kantory vyučující občanskou výchovu. Koho cokoli spojeného s počítači, mediálním světem a algoritmizací už otravovalo, mohl si jít zabubnovat. Alespoň tedy myslím, že se nebubnovalo do aplikace v tabletu, ale na skutečné hudební nástroje.

Já si vybral několik workshopů, které mi byly blízké a v podstatě se všechny točili více či méně okolo internetu nebo programování. A přiznám se, že místo očekávání nových vědomostí, jsem byl spíše zvědavý. Zajímalo mě, co lidi formující další generace řeší za problémy a jak vnímají věci, které tak trochu znám.

Ošéfovali to v pohodě

Organizace byla perfektní. Program byl znám dostatečně dlouho dopředu. Kdo jako já zapomněl, které workshopy si vybral, měl je na letáčku v mailu, ale také sepsané přímo na místě. Po celou dobu bylo zajištěno nealko pití, káva, chlebíčky, muffiny a jim podobné dobroty. Na oběd byl výběr ze dvou druhů řízků a nějakého vegetariánského jídla v místní školní jídelně.

Jednotlivé workshopové místnosti byly pojmenovány odrůdami vína. Ostatně, škola Didaktis, se nachází v brněnském sídlišti Vinohrady. Tedy stylovka. Taková, že někteří učitelé měli pocit, že se jednotlivé třídy tak jmenují ve skutečnosti a ta propagace alkoholu už mezi dětmi jim přišla divná.

Pojďme rychle proletět několik workshopů, které jsem si vybral.

Úvodní pokec a společné zahájení

Akce se konala na sídlišti, kde je snad nejhorší parkování v Brně i pro místní. Natož, když tam v sobotu najede několik desítek dalších lidí. Všichni autem sice nejeli, ale stejně. To není kritika, spíše chabá výmluva, proč jsem nestihl úplný začátek. Dorazil jsem v polovině úvodního slova, kdy Pavel Hodál povídal něco o tom, jaký je problém do Brna dorazit a dost možná i pak vyrazit z něj pryč. To se tedy vtipně trefilo.

Přivítání proběhlo v přízemním sále v jídelně, poté jsme se všichni odebrali do druhého poschodí budovy, kde už čekaly jednotlivé třídy připravené na učitele sedající si na druhou stranu „katedry“.

Moc se mi líbila výzdoba na zdech v Didaktisu. Všechno to bylo ve stylu respektujeme se, pomáháme si, nerušíme ostatní, kteří se učí. Ne jako za mých mladých let, kde vzorem byla holčička sedící u stolku s pravítkem v zádech jako robot. Takové uvolněnější, ale ne anarchie.

I učitel může být Youtuber

Hned první workshop mě vyléčil z naivní/namyšlené představy, že když sedím denně u internetu a živím se jím, tak vše znám. Jasně, že jsem toho dal na YouTube už docela dost. Ale vlastně nikdy nic z mobilu. A Milan Khas (nebo Miloslav?) z EDU Staňkov nejenom mě ukázal, co vše lze zvládnout rovnou z mobilu.

Větší část přednášky se ale točila okolo Studia YouTube a editace videa v tomto online prostředí na počítači. Probrali jsme jeho nevýhody (např. nelze spojit dvě videa do jednoho, neumí ztlumení hudby na konci videa), vychytávky (karty na konci videa, minimálně 25 sekund záznamu) a další věci.

Z učitelského pohledu: 5minutové video je už na hraně toho, co děti zvládají sledovat. Asi to bude i u dospělých. Tvořte kratší videa spojená v seriál.

Zajímavé byly příhody, které musí řešit Youtuber učitel: Nechceme ve videu naše dítě. Proč naše dítě není ve videu naopak více vidět? Proč jsem tam kolego zrovna ve chvíli, kdy se šklebím?

Od někoho zazněla příhoda, že i přes 900 souhlasů nakonec nemohl zveřejnit video kvůli jednomu odmítajícímu rodiči. Další věc, o které jsem neuvažoval, je nutnost umístit cokoli ze školy nejprve na školním profilu na sociální síti. Až následně to může být přesdíleno osobním profilem učitele.

K lektorovi workshopu: suverénně nejlepší přednášející za celý den. Pohodový pan učitel, u kterého snad děcka ani nemohou mít pocit, že jsou ve škole. Povídání prokládal vtipnými hláškami, nijak přemrštěně, projev měl přirozený.

Začínáme s robotikou a informatikou na 1. stupni

Na jaře jsem se zastavil na Bakalce mrknout na povídání pána s roboty o tom, jak jsou fajn pro výuku. Tehdy mě to zaujalo, takže jsem chtěl vidět, jak to učitelé využívají v praxi. V tomto workshopu se na rozdíl od předcházejícího méně povídalo a více se zkoušelo a hrálo.

Postřehy: na informatiku na prvním stupni je hodinová dotace, což je málo. Děti potřebují více než jen ovládat počítač. Ostatně zaznělo i od dalších učitelů, že věci z ovládání počítače stejně většinou dávno znají. Spíše je důležité je naučit jakousi algoritmizaci, rozvinout u nich počítačové myšlení i bez počítače. Bude se jim hodit, protože v dospělosti (prý) budou všichni pracovat s roboty.

Nevím, jestli to bude potřebovat třeba baletka, pěstitel pomerančů (ach to oteplování) nebo cvičitel psů, ale asi to ničemu neuškodí. Jako ajťákovi se mi to naopak líbí.

A co vlastně učitelé používají za pomůcky, když chtějí do dětí dostat programátorské uvažování stravitelnější formou, než za našich dob Pascalem a Basicem? Všelijaké roboty na hraní.

Včelka Bee-Bot projíždí bludištěm ze čtverečků. Tlačítky na hřbetu do ní naťukáte počty kroků, směrů otočení, zastávek při vyhýbání se jiné včelce, pak to spustíte a počkáte, zda provede vše tak, jak jste zamýšleli. Než řekněte, že je to trapné, zamyslete se, zda to přece jen děti něco nenaučí. Je to opravdu pro ty nejmenší. A jak jsem na jaře viděl, v diskuzi, jak to do včely nabušit, to spojí šprty, raubíře i outsidery do jednoho kolektivu. Už to za to stojí, ne?

Pro větší děti se dá využít například desková hra Scottie Go!. Stojí zhruba tisícovku, k ní si do tabletu stáhnete appku. Aplikace ukazuje robota, který má projít bludištěm na nějakou značku. Vaším úkolem je pomocí papírových partiček sestavit instrukce. Počty kroků, obraty, ale i podmínky, smyčky a další konstrukce. Takový základ pro skutečné programovací jazyky. Pamětníci vzpomínali na robota Karla.

Já osobně se po ránu potrápil s jednoduchou papírovou hříčkou na následující fotografii.

K přednášející: byl to zástup za původní lektorku. Přestože byla tato pančelka pohodová a celý workshop byl v uvolněné atmosféře, prostě jsem věděl, že nás sleduje oko paní učitelky. Asi se mi bude dnes zdát, jak se potím na její hodině matematiky. Nemůžu si pomoci.

Svět médií dnes

Další workshop jsme začali ve střídajících se dvojicích rozhovory na téma, odkud bereme informace, jaké informační kanály sledujeme a podobně. Ze sociálních sítí vedl Twitter, zároveň ale vedl i jako síť, kterou někdo nepoužívá. Michal Kaderka povídal, že děti takto vyzpovídá a následně podle toho staví mediální výchovu, kterou vyučuje na gymnáziu.

Postřeh z praxe: jako zdroje informací se objevují Instagram a Spotify. Mladí nechtějí číst, stačí jim omezená čtvercová fotka na Instáči.

Potěšilo mě, že nejsem sám, kdo si zdroje informací zařazuje do RSS čtečky. Překvapilo mne, že přednášející tento nástroj evidentně neznal. Fakt už je to přežitá historie? Zajímavá úvaha: zatímco dříve jsme si vybírali, které zprávy si přečteme, dnes si zprávy vyhledávají nás.

Povídali jsme si o klesajících nákladech tiskovin a o tom, jak mediální domy trend včas nepochytili a svoje online média zpoplatňují až v momentě, kdy print jde do kopru. Čtenáři se mezitím naučili konzumovat informace zadarmo.

Jedno pozitivum: děti si platí hudbu, hry, Netflix. Na rozdíl od naší generace, která (prý) zničila vypalováním hudební průmysl. Vzpomínám si. Kdeže loňské sněhy a zástupy kantorů s prázdnými médii u žáků majících vypalovačku jsou…

Přednášející byl docela pohodový pán. Nemám co vytknout.

Prohlídka zahrady

Před obědem se sešlo pár zájemců, kteří se vydali na prohlídku školní zahrádky. Nemám děti, takže porovnávám jen se svými školními roky. Evidentně už to není o obdělávání lánu hlíny a trhání pýru. A že mi to rvaní plevele tehdy šlo na jedničku!

Tady měli jen malé záhonky v dřevěných bedničkách z trámů, nasypané do výšky, aby se člověk nemusel ohýbat až k zemi. Na veškeré nářadí i s kolečkem stačila malá dřevěná boudička. Nejenom pro mě byla novinkou suchá zeď v podobě navršených kamenů. Prý pro hmyz a zvířátka. Ta zdejší ale zatím na své nájemníky čeká.

Mimochodem, podařily se jim tu dost divné kedlubny. Prý se teď velmi špatně vysvětluje, jak kedlubna roste... Posuďte sami:

Kovyho mediální ring

Po obědě jsem se uvelebil ve třídě anoncující známého Youtubera. Workshop však byl o projektu, jehož je Kovy hlavní tváří a který se používá při výuce kritického myšlení. Kovy tu nebyl. Workshop vedl Tomáš Tintěra z projektu Jeden svět na školách (Člověk v tísni).

Zajímavý nápad. Kovy je z generace, ke které mají děcka blíže než k učiteli. Stravitelnější formou jim naservíruje, proč by si měli při čtení a sledování informací klást tyto otázky: kdo, co, komu, jak a proč. A také jak si na ně odpovědět.

Viděl jsem jenom první díl, ale řekl bych, že něco podobného by měli udělat s člověkem, na kterého dají i senioři. Třeba s Jiřinkou Bohdalovou? Jde o podobně ohroženou skupinu, jako děti, když přijde na dezinformace.

Všechna videa najdete na stránce Kovyho mediální ring.

Na workshopu jsme dostali vytištěný článek z jednoho již zavřeného dezinformačního online plátku. A ve skupinách jsme si zpracovávali odpovědi na pětici výše zmíněných otázek.

Obecně nemám co vytknout žádnému z lektorů. Snad jen u tohoto mi vadilo, jak neustále chodí k oknu a dívá se ven. Tedy než jsem zjistil, že má na parapetu položený notebook.

Google Classroom jako parťák každého učitele

Poslední přednáška dnešního dne a stejný lektor jako na jeho začátku. Takový byl můj výběr. Classroom půlka osazenstva znala, ne každý jej ale běžně používá. Kdo na něj přešel z Moodle, shodl se, že sice zde není tolik funkcí, za to jsou příjemněji ovladatelné. A navíc většinu z tisíců funkcí v Moodle nikdo nepoužil.

Líbí se mi, jak se dá Google Classroom zapojit do výuky, učitelům šetří čas, nutí je udělat si nějakou strukturu, poslouží jako portfolio pro žáky, učitele i rodiče. Oblíbený je prý hlavně u češtinářů a matikářů. Že by díky kvízovým otázkám?

Všichni chtěli další ročník

Po poslední řadě workshopů jsme se všichni opět sešli ve velkém sálu. Vylosovaly se správné odpovědi na soutěžní otázky a někteří učitelé si odnesli ceny v podobě Ozobotů, kalkulaček, poukazů na literaturu nebo propisek.

Organizátory příjemně překvapil nebývalý zájem. Již na začátku zaznělo, že snad bylo 57 náhradníků, kteří se do naplněné školy už nevešli. Všichni (nebo minimálně většina) se shodli, že premiérová akce byla povedená a organizátoři by se určitě měli pustit do přípravy dalšího ročníku.

No a já děkuji, že jsem se mohl vetřít do trošku jiné sorty lidí, než bývá na ajťáckých akcích. Bylo to velice inspirativní.